Jsou věci, události anebo setkání, které určují do budoucnosti naše životy. Pro mne se takové setkání událo v pošmourném nedělním odpoledni roku 1949 v nuselském Bio Bouček.
To odpoledne se promítal PUDR A BENZIN a já byl poprvé zasažen magií značky V+W. Zasažen a ztracen nenávratně. Do konce svých dnů. Svět, který to odpoledne pro mne objevili ti DVA, byl bezbřehý, plný humoru, fantazie, poezie i hravosti češtiny. Chtěl jsem vidět všechny jejich filmy a začal jsem shánět a hltat všechno O NICH. Desky, písničky, hry, fotky, vzpomínky pamětníků. Otevřeli mi vrátka do světa poetismu, nasměrovali mě k Nezvalovi, Seifertovi, k jazzu a ke všemu modernímu. Doba byla čím dál ponuřejší, autoritativnější. Díky věku jsme to tolik nebrali a vyhledávali spíš ty řídnoucí oázy smíchu a poezie. Už jsem věděl, že jeden z nich je pryč a mluvit O NICH se jaksi oficiálně nenosilo.
Ještě pět let jsem musel počkat, než jsem toho druhého uviděl poprvé živého na jevišti. Bylo to ve Vodičkově ulici v Divadle estrády a satiry (kdysi Osvobozené) a někdejší Strážník, Tonda, Simonides, Ferdinand Kaplan, 2. kamelot a Matěj nebo Rudolf II. či král Já I. z filmů, které jsem znal zpaměti, stanul na jevišti jako statkář Smirnov v Čechovově aktovce Medvěd. Herecký bohatýr s nakažlivou upřímností.
Nedlouho potom se stal ředitelem (teď už Divadla satiry), kde uvedl CAESARA z repertoáru Osvobozeného divadla. Vedle něho ovšem nestál ten první, ale ten, kterého jsem znal z Národního divadla - především jsem však propadl kouzlu jeho něžných kreací na estrádním pódiu na Žofíně - "Smích boří a tvoří". Jmenoval se Miroslav Horníček. Werichovo moudré klaunství i Horníčkova pierotsky zasněná komika - to bylo zjevení v době planých frází, slovníku schůzí a referátů. Měl jsem vystálý důlek na první galerii nad orchestrem a nemohl se dočkat chvíle, kdy spustí Vlachova předehra a nastane zázrak, kterému Voskovec říkal "světla, hudba, vzruch". Na předscénu vyšli TI DVA a vedli řeči. Diváci rozuměli a okamžitě domýšleli jejich repliky, jimiž nemilosrdně propichovali tehdejší nadiktovanou blbost.
Následovali Filip Filípek, Husaři, Balada z hadrů (teď už v Divadle ABC), Těžká Barbora a jiné. Werichovo divadlo bylo bez státních dotací večer co večer narvané. Výjimečná kapitola v dějinách českého divadla poloviny 20. století, doušek živé vody lidskosti uprostřed blbosti. Po pěti letech, znechucen nesmyslným bojem s cenzurou a jinými překážkami, soustavně mu kladenými do cesty, i raněn počínající chorobou, Werich z divadla odchází.
Zůstaly vzpomínky, fotografie, televizní a zvukové záznamy.
Dostávají se vám do ruky tři z těchto dochovaných záznamů (Caesar, Balada z hadrů a Husaři). Jiné než ty, které už byly zveřejněny. Jeden dokonce úplně poprvé. Jsou dokladem toho, jak vypadalo inspirované herectví legendy českého moderního divadla Jana Wericha i jeho rovnocenného partnera Miroslava Horníčka.
Přál bych si, aby tento záslužný počin vydavatelství Lotos našel cestu k těm, kterým je určen. Přál bych si, aby tyto snímky přinesly dříve narozeným úsměv a vzpomínku na léta nevratného mládí a dnešním mladým i zamyšlení nad tím, že ČESKÝ INTELIGENTNÍ HUMOR nemíval vždycky plytkou podobu bavičů, kteří se smějí především sami sobě.
Jiří Brož, herec
1 | Předehra "Evropa volá" | 2:33 |
2 | Chléb a voda | 12:55 |
3 | Píseň "Pochod plebejců" | 1:02 |
4 | Předehra | 1:18 |
5 | Caesar a lev | 15:37 |
6 | Píseň "Ezop a brabenec" | 1:36 |
7 | Račte si přát/V chrámu Osiriově | 13:08 |
8 | Předscéna "Být či nebýt" | 18:31 |
9 | Píseň "Být či nebýt" | 4:18 |
10 | Finále "Dříve a nyní" | 0:28 |
11 | Píseň "Pochod plebejců" | 1:30 |
Celkem | 73:08 |
Dále hrají:
Gustav Heverle, Václav Trégl, Lubomír Kostelka, Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková, Elena Hálková